Před pár dny se vrátila do Čech ze svého nejúspěšnějšího singlového grandslamu, ve kterém došla až do osmifinále. Tenistka Barbora Krejčíková, která je jednou z nejčerstvějších tváří ATT Investments v rozhovoru pro ATT Sport Zone mimo jiné prozradila, proč kvůli pověrčivosti už neodloží šperky od ATT, ale rozpovídala se i o tom, z čeho má v Asii velký strach.

Začněme aktualitou, vrátila jste se z French Open, které bylo v singlu vaším doposud nejúspěšnějším grandslamem. Co stálo za vaší povedenou formou?

Těžko říct. Asi to bylo tím, že se dlouho nehrálo. Nikdo ani nevěděl, jestli se budou vůbec nějaké grandslamy hrát, je to zvláštní doba. Já mám však antuku ráda a do Francie jsem si to jela užít a chtěla jsem tam nechat srdce. Nakonec z toho bylo osmifinále, což beru jako velmi dobrý výsledek, který mi udělal radost.

Bylo to podle vás i o tom, že vám sedl los?

Myslím, že to hrálo svou roli, zkrátka se to všechno dobře sešlo. Mohlo být všechno jinak, kdybych v prvním kole chytla třeba Igu Swiatekovou. A i když mi los sedl, nemohu říct, že jsem hrála proti lehkým soupeřkám. V prvním kole jsem porazila Stojanovičovou, proti které jsem zvítězila už dříve a znala jsem ji. Ve druhém kole se mi zadařilo proti Báře Strýcové, se kterou jsem nikdy před tím nehrála. Do osmifinále jsem šla přes Pironkovou a ta má také velké kvality. Měla jsem to těžké, ale povedlo se mi dostat tak daleko.

Vaší hlavní parketou je čtyřhra. V té patříte k současné světové špičce. Bylo to tak vždycky?

Prioritou pro mě byl vždy singl, ale v deblu se mi dařilo více. Není lehké to kombinovat. Na té čtyřhře mám ráda to, že jsem na kurtu pokaždé s někým, díky čemuž se to dá oproti dvouhře více odlehčit. Na mém singlu se podle mě hodně projevují zkušenosti. Čím více toho mám odehráno, tím více si věřím a jde mi to lépe.

Snažila jste se proto více se soustředit i v rámci tréninků na čtyřhru?

Já to nikdy neměla tak, že bych hrála jenom debly, snažila jsem se to kombinovat. Bylo to ale náročné. Nicméně se mi ve čtyřhře dařilo a v podstatě jsem si tím vydělávala na to, abych mohla singl vůbec hrát. Ale je pravda, že z toho někdy vyplynuly situace, kdy jsem kvůli čtyřhře hrála méně singlových turnajů.

Já bych se ale ještě vrátil k French Open. Všiml jsem si, že jste během něj nastupovala do zápasů s náušnicemi od ATT Investments. Přinesly vám štěstí?

Přesně tak a já si myslím, že mi štěstí přinesly. Jsem na tyto věci hodně pověrčivá. Pokud bych si vzala nějaký doplněk a nedařilo by se mi s ním, okamžitě bych ho uklidila. Mimo kurt nosím od ATT Investments ještě prstýnek, ale hrát s ním není úplně komfortní, takže na zápasy ho odkládám. A je to zvláštní, protože prstýnky jsem do doby, než jsem začala s ATT spolupracovat, nikdy nenosila. Jsem ráda, že mohu být součástí ATT a snažím se společnost na kurtech dobře reprezentovat.

A byla tady ještě jedna věc, která nejen pro vás ozvláštnila French Open. Tento grandslam se totiž hrál vždy na přelomu května a června, tentokrát to bylo ale v říjnu a navíc bez diváků. Neztratil tím pro vás tento prestižní turnaj svou typickou atmosféru?

Já bych začala spíše tím, že to bylo hodně náročné na psychiku. Kvůli pandemii koronaviru nikdo nevěděl, jestli se bude nějaký grandslam vůbec hrát. Když se pak vědělo, že bude, nikdo nevěděl za jakých podmínek. Ta atmosféra byla zvláštní, v Paříži jsme byli hodně zavřeni na pokojích a neustále jsme se podrobovali covid testům, které byly hodně nepříjemné. Byl to velmi atypický turnaj, ale mě se povedl, takže v tomto ohledu nemohu říci nic negativního, se vším jsem se tam srovnala. Ani ten jiný termín konání mi nepřišel nijak rozdílový. Na French Open nebývalo nejlepší počasí ani na tom přelomu května a června. Teď se alespoň něco hrálo pod střechou, což byla výhoda, když pršelo.

Opět jste ve Francii hrála čtyřhru po boku Katky Siniakové. Jak vůbec vznikla před lety tato vaše úspěšná spolupráce?

My s Katkou hrajeme společně už od juniorek. Hned ten první společný rok jsme neprohrály téměř žádný zápas. Uhrály jsme tři grandslamy, zvítězily na mistrovství Evropy do 18 let a strašně se nám dařilo. Postupně Katka ode mě odskočila v singlu a ta spolupráce ve čtyřhře se na chvíli přerušila, ale zase jsme ji navázaly v roce 2016, kdy jsme se v Paříži dostaly až do semifinále grandslamu. Naše herní styly se správně doplňují a daří se nám. Společně jsme vyhrály French Open a Wimbledon. Rozumíme si i mimo kurt a výhodou je určitě i to, že spolu hrají dvě Češky bez jazykové bariéry. Někdy totiž nastanou situace, kdy s cizinkou hledáte na kurtu slova v angličtině a nepodaří se vám to v tom cizím jazyku třeba ani správně odlehčit. To je vždy takové náročnější, i když jsem se i s holkama z ciziny správně dorozuměla a měla s nimi dobré výsledky. Záleží na situaci.

Katka Siniaková je také jednou z tváří ATT Investments. Byla to ona, kdo vám zprostředkoval spolupráci se společností?

No, takhle to úplně nebylo. Bylo to o emailové korespondenci mezi mnou a majitelem ATT Investments panem Miroslavem Zadákem. Takhle to vzniklo, byla to náhoda.

Které produkty ATT se vám líbí nejvíce?

Když jsem poprvé navštívila showroom společnosti, dostala jsem na výběr takové platíčko, na kterém jsem si mohla nějaké produkty v rámci spolupráce vybrat. Zabralo mi to asi hodinu, protože jsem se nemohla rozhodnout. Říkala jsem si, co budu opravdu chtít, abych to pak nosila. Každopádně věřím, že jsem si vybrala správně, ty produkty se mi moc líbí a evidentně se mi v nich dost daří. Jak už jsem říkala, jsem na to hodně pověrčivá. V nové kolekci ATT mají být i nějaké náramky, tak ty si plánuji pořídit.

Nemohu se také nezeptat na aktuální situaci, která je teď všude ve světě. Pandemie koronaviru a opatření s ní spojená nás všechny ovlivňují. Jak to vnímáte?

Začalo to tak, že jsem se vrátila z turnaje, ale jelikož jsem cestovala přes Rakousko, musela jsem zůstat dva týdny v karanténě. Pak byl nouzový stav, kdy jsme nemohli nic moc dělat. Postupně jsem se začala vracet do tréninkového módu, což nebylo kvůli té dlouhé pauze jednoduché. Bylo alespoň štěstí, že jsme mohli hrát nějaké turnaje u nás. Teď čekám na pokoji v Ostravě, jsem otestovaná a čekám, jestli se tady bude hrát.

Problesklo vám hlavou třeba i to, že by vše co se teď děje mohlo zničit profi sport?

Snažím se zprávy sledovat co nejméně a soustředím se na to, co mohu dělat. Celkově mě to hodně stresuje a snažím si od toho držet možný odstup. Názory na to, co se teď děje, jsou dva. Každý ale určitě chce, aby se ochránilo hlavně zdraví. Ten vir tu asi bude pořád, ale určitě si přejeme, aby byl v nějakém kontrolovatelném rozsahu. Může to samozřejmě hodně ovlivnit profesionální sportovce, ale my musíme poslouchat nařízení. Hlas nás sportovců není v tuto chvíli tak významný, abychom s tím něco zásadního mohli udělat.

Pojďme ale ještě k veselejším tématům. Vzpomenete si na vaše tenisové začátky?

Začínala jsem ve třech letech a moc si na to nepamatuji. Spíše se mi něco vybaví díky vyprávění nebo videím, které mám z dětství. Hodně se mi věnovala mamka a starší brácha. Právě bráchovi jsem se snažila vždycky vyrovnat. Chtěla jsem ho porážet a to byla tehdy ta hlavní motivace.

Pochopitelně tedy být lepší než sourozenec byla ta hlavní motivace, kdy jste jistě nepřemýšlela o tom, že se tenisem chcete někdy živit. Kdy jste ale začala vnímat fakt, že by tenis mohl být vaším zaměstnáním?

Tohle bylo hodně pozdě. Strašně dlouho jsem hrála tenis proto, že mě to bavilo, ráda jsem cestovala a ráda se také občas ulila ze školy (směje se). To, že bych se mohla tenisem živit, jsem začala vnímat asi v období juniorských grandslamů. To mi bylo okolo osmnácti. Jenže jakmile jsem měla jít mezi ženy, nevěděla jsem, jestli mám hrát dál. Tehdy jsem dostala pár nabídek na studium v Americe, takže jsem nevěděla, kterou cestou se mám ubírat. V tom mě ale hodně pomohla Jana Novotná, která byla v té době mou trenérkou. To ona mi řekla, že mám zkusit WTA turnaje a hrát tady. Říkala, že si myslí, že by se mi mohlo dařit, že na to mám. Proto jsem se rozhodla, že na školu nepůjdu, a že budu hrát tenis dál.

Takže jste vše vsadila na jednu kartu a ani jste nepřemýšlela o nějakých zadních vrátkách?

Víceméně to tak je, ale zase musím říct, že jsem úspěšně odmaturovala na gymnáziu, takže to není o tom, že bych se na studium úplně vykašlala. I rodiče mi říkali, že pokud nebudu mít vzdělání, ať na tenis rychle zapomenu. Ovšem kdyby mi ten tenis nevyšel, přiznám se, že nevím, co bych dělala za práci. O tom jsem pak už nikdy více nepřemýšlela.

Mluvila jste o tom, že máte ráda cestování. Není to tedy pro vás ta náročnější část tenisové kariéry?

Není, cestovat mi nikdy nevadilo ani na delší vzdálenosti. Létám ráda a ani mi nevadí být třeba i několik týdnů pryč, konkrétně třeba v Americe. Baví mě poznávat nové kultury i nové lidi. Člověk se tím učí a získává spoustu zkušeností. Pak si mohu jednotlivé části světa porovnat, a to bych bez cestování nemohla. Nejlepší na tom je, že si vlastně ve výsledku řeknu, že Česká republika je fajn a je tu příjemné žít.

Kde se vám nejvíce líbilo?

Jednoznačně v Austrálii, tam to mám velmi ráda. Musím ale říct, že všechna místa, která jsem díky tenisu poznala, byla zajímavá. Naopak úplně nemusím cestování do Asie. Je to tam úplně jiný svět, z toho kontinentu mám trochu obavy. Je to tam takové nevyzpytatelné, lidé neumí jazyk, po jídle vám tam může být často špatně. Někdy z toho jídla mám vyloženě strach, protože nevím, co mi to může udělat. Tohle třeba jinde vůbec neřeším. Austrálie, kterou jsem zmiňovala, je úplně jiná. Tam je mi sympatické úplně všechno, jen ta cesta je tedy docela dlouhá. Když tam však člověk jede na delší dobu tak se to dá vydržet.

Na závěr bych se zeptal trochu na odlehčení – čím si Bára Krejčíková dokáže udělat největší radost?

(dlouze přemýšlí)… Jéžiš. (směje se) Noo, to je dobrá otázka. A dost těžká (znovu dlouze přemýšlí). Těch věcí, které mám ráda je víc. Nevím, no. Ono to spíše záleží na náladě, než že by to bylo tak, že si řeknu – tak teď si jdu koupit oblečení nebo kabelku. Mě spíše udělá radost, když mohu trávit volný čas s rodinou, s neteří a se synovcem. Té rodinné atmosféře se nic nevyrovná.

Pak je tedy asi zbytečné ptát se, co vás nejraději baví ve volném čase, že?

No, to zase pozor, na to ráda odpovím. Já si ráda vyšívám. Dělám to někdy od loňského roku, po US Open, kdy jsem se zotavovala ze zranění. Tehdy jsem neměla moc co dělat, a tak jsem s tím začala. Je o tom, že si koupím takový natištěný obrázek, nejraději mám zvířátka, k tomu si koupím bavlnky a šiju. Není to ale formou křížového stehu jako jsme se učili třeba na škole. Je to jen vyšívání do jedné strany a z toho pak vznikne ten předtištěný obrázek. Vedle toho doma ráda koukám na televizi, spím nebo si zajdu na masáž.

Šití vám tedy jde, ale co považujete za vaši slabou stránku nebo neduh?

To je možná úklid. Ale to spíš proto, že jak hodně cestuji, tak přijedu domů, vybalím a pak se to všude válí. Když však odjíždím pryč, zase to vše zabalím do kufrů a v tu chvíli mám znovu uklizeno. Co ale dělám opravdu nerada, tak je umývání nádobí. Neexistuje horší domácí práce (směje se).