V poslední době se o tomto pojmu mluví opravdu hodně. Vrtulníkové peníze jsou jakousi hard core variantou na kvantitativní uvolňování. Kvantitativní uvolňování, tedy extrémně zjednodušeně řečeno nafukování množství peněz v oběhu, totiž centrální banky používaly a používají coby nástroj ke krátkodobému rozpohybování ekonomiky. Kdysi to jakžtakž fungovalo, i když to mělo mnohé problémy – třeba to dlouhodobě vedlo k vyšší inflaci a tak dál. Ale nějaké efekty to zkrátka mělo.
Jenomže po krizi v roce 2008 se kvantitativní uvolňování rozběhlo doslova po celém vyspělém světě na dosud nevídané obrátky – a nic. Ekonomika se rozhodně nerozpohybovala natolik, aby to obrovskému nafukování množství peněz v oběhu odpovídalo.
Mezi námi, má to velmi jednoduché vysvětlení, které etatisté nechtějí a snad ani nemohou vidět: Tam, kde je ekonomika tak zoufale vychýlena z rovnováhy, kde neproběhla očistná cyklická recese, kde nezkrachovaly již neefektivní a zastaralé provozy, tam zkrátka není dost investičních příležitostí. I když lidé mají peníze, nemají je k čemu použít, nemají do čeho investovat, protože vše je nějaké staré, zatuchlé, neefektivní, málo výnosné, zkrátka nepročištěné krizí. Ekonomika se tedy nemůže rozhýbat, ať je v ní peněz, kolik chce, protože když nezkrachovalo to staré, nejsou volné kapacity na to, aby vznikalo něco nového.
Kdyby krize v roce 2008 byla normální cyklickou recesí, kdyby se nechalo v ekonomikách vše neefektivní vyhnít a zbankrotovat, kdyby stát nezačal vše staré zachraňovat a uměle držet při životě, kvantitativní uvolňování by fungovalo stejně jako dřív. To se ale nestalo, takže teď už nehraje roli, kolik peněz do ekonomiky ještě nasypeme, fungovat to prostě nemůže tak jako tak.
Ale nechme teď stranou důvody, proč kvantitativní uvolňování už nefunguje. Podívejme se na to obrácenou optikou. Představme si, že jsme takovým sociálním inženýrem, který hluboce věří, že je chytrý a neomylný, že skupinový cíl je víc než individualita, že osvícený jedinec je víc než neviditelná ruka trhu, tudíž ekonomiku lze řídit, a lze ji dokonce řídit dobře.
Když se pokusím do kůže takového člověka vžít (byť je to pro mě těžké), zažívám neskonalý úžas, jak je možné, že to, co v minulosti vždy fungovalo, najednou nefunguje. Musím nutně dojít k názoru, že to, co dělám, dělám málo razantně, že peníze, které buldozerem hrnu do ekonomiky, tam hrnu málo. Kdybych peněz hrnul ještě víc, muselo by to „přece“ fungovat. A vedlo by mě to k nápadu oživit myšlenku takzvaných vrtulníkových peněz.
Takzvané vrtulníkové peníze jsou už skutečně probíhajícím experimentem. Nehodlám tu zabíhat do přílišných detailů, ale zjednodušeně řečeno jde o představu, že nad státem létá vrtulník a sype na lidi bankovky, každý si posbírá plnou náruč a potom – v nadšení, že tak snadno zbohatnul – je spěchá rozfofrovat do nejbližšího obchodu. Tím se jednorázově prudce navýší útraty, podnikům stoupne poptávka po jejich zboží a ekonomika se – tedy aspoň dle představy oněch sociálních konstruktérů, kteří tuhle šílenost vymysleli – rozpohybuje.
V praxi se to samozřejmě nedělá skrze vrtulník a bankovky (tím spíš ne, že centrální banky si hotovost nepřejí), ale třeba tak, že každému najednou na jeho účtu v bance naskočí nějaký obnos. Třeba každý najednou dostane od státu – řekněme – deset tisíc korun.
Pozor, to není ani náhodou stejné, jako kdyby tyhle peníze byly vyplaceny ze státního rozpočtu. Peníze ve státním rozpočtu jsou v jistém slova smyslu „reálné“, podložené a kryté nějakým zbožím, službami, státním majetkem, skutečnou prací, kterou museli daňoví poplatníci odpracovat, za ni si vydělat a z toho odvést daně.
Vrtulníkové peníze jsou naproti tomu v jistém slova smyslu „fiktivní“ či „inflační“. Nejsou podložné žádnou existující službou, žádným zbožím, žádným majetkem, žádným zlatem či prací. Všichni jsme pořád stejně bohatí – či chudí, chcete-li. Jenom se stávající bohatství v zemi najednou rozpočítá mezi víc peněz, tedy za víc peněz si lze koupit pořád stejně. Tedy peníze ztrácejí svou hodnotu. Jsou to inflační peníze, je to jen fiktivní dar. Ale lidé tenhle fiktivní dar budou považovat za skutečný dar, a proto se nahrnou do obchodů a začnou utrácet nevědomi si toho, že jsou bohatí pořád stejně.
Samozřejmě tenhle teoretický koncept v praxi vůbec nefunguje tak, jak si jeho autoři představovali. Jeho důsledkem je dnešní inflace. Ano, zdražování je důsledkem právě tohoto dlouhodobého tisku peněz.