Zlato a obecně drahé kovy vždy byly a budou fenoménem. Pokud si někdo myslí, že takzvaná zlatá horečka je pojem spojený pouze s 19. stoletím v USA, je na omylu. Těžařské horečky probíhaly v celé historii lidstva. Každopádně základní charakteristikou zlata je to, že se jedná o staletími prověřený uchovatel hodnoty. Tak tomu je už tisíce let a díky jeho omezené nabídce za celou tu dobu se nikdy nestalo bezcenným. A to zejména proto, že nabídka zlata je omezená. Odhady jsou takové, že kdyby se všechny unce zlata daly vedle sebe, vznikla by z toho krychle, jejíž hrana by měla pouhých 21 metrů.

Zlato ale také dlouho bylo nejen uchovatelem hodnoty, ale i významným prostředkem směny. Od doby, kdy si lýdský král Kroisos kolem roku 550 před naším letopočtem sjednal ražbu prvních zlatých mincí, se zlato stalo miláčkem všech civilizací planety. Proč? Třeba proto, že na rozdíl od jiných platidel neznaly zlaté mince hranice ani směnárny. Platit mincemi z drahých kovů se ale postupně stalo nepraktickým. A i to byl důvod, proč se postupem času vytvořil takzvaný zlatý standard. To si představme jako systém, v němž byly hodnoty světových měn definovány množstvím zlata, za něž je bylo možné směnit.

Přibližně od roku 1800 všechny země (s výjimkou Číny a některých států Střední Ameriky) využívaly nějakou formu zlatého standardu, což znamenalo určitou kotvu světové ekonomiky. Obchod se rozšiřoval, mnohé státy těžily z rychlého růstu a stability. Zároveň to vylepšovalo podmínky pro toky přímých investic, které podporovaly nové rozvíjející se trhy. Nebýt toho, byl by rozvoj amerického kontinentu, Austrálie nebo Jižní Afriky mnohem pomalejší.

Zlatý standard v principu fungoval tak, že papírové peníze bylo kdykoli možné vyměnit za zlato. To přirozeně omezovalo množství peněz v oběhu. Počet bankovek a mincí totiž musel zůstat v určitém poměru k fyzickému zlatu v sejfech centrálních bank. Proto bylo možné poskytovat jen omezené množství úvěrů. To ale naráželo na hlad centrálních bankéřů a politiků po dluhovém financování. Měny každopádně nebyly kryty zlatem stoprocentně. Vždy ale bylo pevně dané minimální krytí, obvykle ve výši jedné třetiny hodnoty. Emisní banka směla zbylé dvě třetiny poskytnout jako úvěry. Nikdy však víc, jinak by při nedostatečném krytí zlatem došlo ke krachu emisní banky a k znehodnocení měny dané země.

Zvrat přinesla první světová válka. Najednou vznikaly obrovské náklady na vyzbrojování. Bylo proto nutné neustále tisknout nové peníze. Potíž byla v tom, že ty nebylo možné podložit zásobou zlata. Z toho důvodu bylo nutné zlatý standard opustit. Následně se ukázalo, že cesta zpět v praxi není možná. Po konci války tu byly další obrovské náklady na poválečnou rekonstrukci. To bylo doprovázeno zvýšenou mírou inflace.

V období zlatého standardu mezi lety 1879 – 1913 dosahovalo průměrné meziroční tempo inflace v USA pouze 0,01 %. Ceny tak v součtu prakticky nerostly. V tomto období navíc nejnižší tempo inflace v jednotlivých letech dosahovalo -4,7 %, nejvyšší tempo inflace dosáhlo pouze 4,5 %. Naopak po začátku první světové války tempo inflace znatelně narostlo. Mezi lety 1914 – 1941 dosáhlo v průměru 1,4 % s rozpětím minima a maxima v rozmezí -11,5 % až 16,3 %. V období po druhé světové válce (1946 – 1996) pak průměrné tempo inflace v USA narostlo ještě mnohem výrazněji, a to až na 4,3 %.

Jinými slovy, konec zlatého standardu tak jednoznačně znamenal odbrzdění inflace. Zlatá kotva proti růstu cen přestala existovat. Kupní síla dolaru od začátku první světové války za pouhých 7 let do roku 1921 klesla téměř na polovinu. Pokusy některých zemí o návrat ke zlatému standardu zkomplikovala velká hospodářská krize po roce 1930.

Poslední vazby mezi dolarem a zlatem přetrhl v roce 1971 prezident Richard Nixon. A znovu byl v pozadí válečný konflikt. Kvůli vysokým nákladům na vietnamskou válku oznámil, že USA dočasně ruší jakékoli vazby dolaru vůči rezervám zlata. Od toho okamžiku zlato ztratilo téměř veškeré své někdejší použití jako prostředek směny. Návrat ke zlatému standardu je nyní utopií. Na rozdíl od bankovek jeho zásoby nelze natisknout. Navíc dnešní svět je postaven na finančních derivátech. Ty lze také považovat za peníze. V ekonomice tak můžeme mluvit o endogenních a exogenních penězích a všechny zlatem krýt nedokážeme. Jednak je těchto peněz moc a jednak je množství těchto peněz velmi vrtkavé.

Centrální banky se v posledních letech snaží ekonomiky léčit právě tiskem levných peněz. Centrálním bankéřům nestačí politika nulových úrokových sazeb. Dříve extrémní nástroj – kvantitativní uvolňování, tedy výkup aktiv centrálními bankami – se v posledních letech zařadil mezi běžné nástroje centrálních bank. Nejlépe je to patrné na vývoji bilance centrálních bank. Ještě v polovině roku 2008 se bilance americké centrální banky pohybovala pod hladinou 1 bilionu dolarů. Před nástupem koronaviru se na začátku roku 2020 bilance Fedu ustálila kolem hladiny 4 bil. USD. A kratince po nástupu koronaviru vystřelila přes hladinu 6 mld. USD.

A jak už víme, zrušení zlatého standardu znamená, že tak prudký nárůst množství peněz v oběhu nutně musí znamenat inflaci. A že to není jen teorie, ukazují skutečně rostoucí ceny kolem nás. Naštěstí je tu pořád zlato. Přesně to, co dokázalo v období zlatého standardu, dokáže i dneska beze změny: Totiž dokáže udržet hodnotu. Není proto divu, že stále víc lidí odmítá spořit v bance, a místo toho spoří ve formě zlatých mincí či slitků…